Půlmaratonci bojovali s digitálním maratonem aneb Reportáž psaná na běžeckém pásu

Kamila Sehnálková 10.5.2016 2007×   0
Digitální maratonci. Foto: archiv Půlmaratonské výzvy

Neděle byla významný den pro sortu sportovců, kterým k jejich koníčku stačí údajně jen běžecké kecky. Opět po roce se v Praze běžel maraton. Tentokrát ale pořadatelé z RunCzechu připravili pro běžce novinku. Díky Prague Digital Marathonu si atmosféru běhu v hlavním městě mohli užít i účastníci naší Půlmaratonské výzvy, aniž by museli někam cestovat. A já jim přišla do olomouckého sportovního centra Omega fandit a také je trošku při kmitání na běžeckém pásu potrápit otázkami.

Do Omegy dorážím lehce po osmé hodině, všichni účastníci včetně Jogito trenéra Honzy Brtníka už jsou na místě. Honza právě dolaďuje se svými osmi svěřenci poslední detaily. Jelikož účastníci výzvy primárně trénují na červnový olomoucký půlmaraton, rozdělují si dlouhou maratonskou vzdálenost do čtyř úseků, vytváří tak dvě maratonské štafety.

Během doby, kdy se běžci připravují, mám čas některé z nich zpovídat. Zjišťuji, že většina je lehce nervózní, někteří dokonce nemohli ani dospat. Markéta není ještě probuzená, je to na ni brzo, Tomáš se cítí naprosto výborně, protože jeho ratolest jej celou noc už předem povzbuzovala, a Radomír, který ve výzvě vystřídal zraněného Míšu Hradila, je unavený, protože vstával ve čtyři ráno a předešlou noc měl společenské povinnosti. Iva začíná mít hlad, ale napekla si sušenky, takže doplní energii a půjde na to se spokojeným břichem. Aktéři se shodují, že poběží na pocit, čas strávený na páse dnes nehraje výraznou roli.

Hrůza na běžeckém pásu

Před devátou hodinou už stojí nastoupená jednotka u běžeckých pásů a první dvojice se rozklusává. Tvoří ji jogiťák Martin Provaz, který pro digimaraton nahradil Kamču Banátovou, protože ta si střihla celý maraton v Praze reálně, a Vojta Rajdus. Na poslední chvíli selhává technika, a tak sledujeme na televizích alespoň přímý přenos pražského dění. Se startovním výstřelem pak oba borci usilovně stlačují páčku ovládající rychlost pásu a z chůze přecházejí do běhu.

Nechávám jim pár minut na rozehřátí a přicházím s první sadou otázek. „Masakr, super. Tempo mám tak 4:13, ale postupně tam ještě přidám. Očekávám, že tak po pětce tam hodím 15 (km/hod),“ komentuje svůj běh Martin. Vojta dle svých slov běží „do pohody“ a mě zajímá, na co myslí: „Na to, že je to tady hrozný na tom běžeckým pásu. Kdyby aspoň ubíhala krajina kolem mě…“ Později kluky ještě jednou navštěvuji. Od Martina se dozvídám, že se mu daří dle plánu zrychlovat a po doběhu své části hlásí velkou satisfakci i s výsledným časem.

Hned po něm nastupuje na štafetu Markéta Nečesaná. Vojta sice kvůli vedru zpomalil, ale úsměv na rtech mu nemizí, takže i on opouští pás spokojený a střídá jej Ivka. Místo dlouhých kalhot se nechává přemluvit k půjčení kraťasů, což se později vymstí. Markét mi sděluje, že se už trošku probudila. Ptám se, jestli si byla pás zkusit nanečisto. „Já běhám na páse v podstatě tři měsíce v roce přes zimu, takže jsem zvyklá,“ odpovídá mi. Iva Ježíšková si stanovuje malou metu: „Asi si nechám ten kilometr takhle, 8,6, a pak zrychlím, chtěla bych se dostat na 9,5, abych celou dobu běžela.“

To půjde, neboj

Při mé druhé návštěvě se Markét cítí lépe než na začátku: „Já se vždycky prvních čtyři pět kilometrů cítím o ničem, ale potom se konečně dostanu do tempa a pak by to i běželo dál.“ Oproti tomu Ivče docházejí síly. „Narážejí mi stehna o sebe, vzniká mi odřenina a to bolí.“ Po zralé úvaze dochází k závěru, že bude lepší zbytečně se netrápit, a uvolňuje místo Radomírovi.

Ivča se na sebe zlobila a svou situaci řešila i trenérem: „První čtyři pět kilometrů to bylo fakt dobré, ale pak mi začalo být strašně špatně. Nemohla jsem běžet.“ „V pohodě, to se stane. Tady není žádný odpor vzduchu, žádný chlazení. Mně by se tady běželo strašně špatně. Venku to bude lepší. To půjde, neboj,“ uklidňoval ji Honza Brtník. „Někdy to holt nejde podle představ, nevěš hlavu, příště si to vynahradíš,“ snaží se povzbudit Ivču i ostatní.

Po chvíli dobíhá Markéta a na pás sebevědomě vyskakuje Honza Dvořák, který se mi ráno svěřil, že „se cítí fantasticky, jako vždycky přece“. Nechávám kluky trochu se rozeběhnout a zadýchat a jdu vyzpovídat našeho milého hosta, který přišel půlmaratonce povzbudit, tím je nyní už alespoň chodící Michal Hradil. Samozřejmě jsem zvědavá, jak to s Míšou vypadá a jak mu jde zotavování po operaci.

„No už bych měl chodit normálně, ale zatím mě to koleno pobolívá. Samozřejmě doktoři říkají, že se to zlepší. Dneska jsem poprvé na kole. Ale spíš jsem takový pesimističtější než pozitivní,“ tvrdí Michal. Promlouvám mu do duše, že psychické nastavení je základ. Michala teď čeká kritických čtrnáct dní, pak půjde konzultovat s lékaři, a když bude všechno v pořádku, rád by začal pomalu běhat, takže ho snad budeme moci brzy přivítat na Jogitu, i když zprvu třeba jen na rozklusu.

Pás je pro sraby

Honza Dvořák s jeho klasickým úsměvem maká usilovně, stejně jako všichni ostatní. Na pátém kilometru se ho mimo jiné ptám, jestli je běhání na páse lepší než venku. „Není, protože na pás chodijou jenom srabi!“ dostává se mi svérázné odpovědi. Dále se dozvídám, jaké je mu horko, perličky o tom, kde všude je mu kluzko, a že má v plánu poslední kilometr zrychlit. Honzův parťák na vedlejším páse je Radomír Janisch a ani ten se nevyhne mému otravování. Jeho první slova jsou „nechce se mi“. Pás označil za horší než venek, protože ve fitku nefouká. V rámci jeho pozdějšího rozklusu chci znát Radomírovy dojmy z celého běhu. „Trápení, hrozný. O víkendu jsem se moc nevyspal a bylo vedro hrozný. Udýchat jsem to nemohl.“ I tak svou část štafety zvládl s přehledem a já ho nechávám v klidu vyběhat.

Katka Kellerová, která završí jednu ze štafet, se rozklusává. „Stoupá nervozita, nebo to vůbec neprožíváš?“ „Zatím ještě ne.“ „A těšíš se?“ „Těším se na tu whirlpoolku potom.“ S Kačkou nemůžu než souhlasit, je třeba mít nastavený systém odměn. Honza se po doběhu hroutí na zem a nechce se mnou příliš mluvit, ale později ohlašuje osobák na deset kilometrů, takže zřejmě na tempu vážně přidal.

Zaměřuji svou pozornost na posledního člena druhé štafety, kterým je Tomáš Prycl. Během jeho rozcvičování měl trošku obavy z horka. „Když vidím, jak svítí slunko do těch oken, tak se ani moc netěším.“ Zatímco Tom a Katka jdou na to a vytrvale ukrajují své metry, já využívám příležitosti, vyměňuji tenisky za běžecké botky a plánuji si odběhnout svých 30 minut regeneračně, které mi na dnešek trenér napsal do plánu, na páse - no přece nemůžu psát článek o něčem, co jsem nikdy nezkusila, no ne?

Během mého sžívání se se specifiky běhu na páse, Toma s přibývajícími minutami zátěže opravdu zachvacuje horko a vydýchaný vzduch, a tak po konzultaci s trenérem opouští svůj pás a já za něj ten poslední pár (skutečně jen pár) kilometrů doběhnu. Mezitím Katka také dokončuje své dílo, na displeji pásu vidí parádních 42,195 km a s úsměvem na líčku snižuje rychlost do chůze.

Co na to trenér?

Olomoucká Půlmaratonská výzva Prague Digital Maraton úspěšně dokončila a podle toho, co jsem vysledovala, si s sebou každý odnáší nějakou tu novou zkušenost navíc. Bojovali všichni a to se cení. Nemohla jsem ale opomenout provést mini rozhovor i s naším trenérem Honzou Brtníkem. „Jsem z výsledků našich vyzyvatelů vesměs mile překvapen. Kromě Tomáše a Ivy, kterým vedro a téměř se nepohybující vzduch v posilovně nedovolily ukázat, co v nich je, výsledky ostatních byly opravdu kvalitní a potvrzující opravdový nárůst formy. Šest týdnů před startem už teď o většinu z nich nemám strach, že by se nepoprali s půlmaratonem se ctí,“ zhodnotil výkony trenér.

Dále ocenil, že každý z účastníků Půlmaratonské výzvy se svou dávkou kilometrů nezápasil sám, ale ostatní vždy povzbuzovali a správně hecovali. „Ačkoli jsem původně o výpovědní hodnotě běhu na pásu pochyboval, tato neděle mi ukázala opravdu hodně, a to, co jsem viděl, mi udělalo radost,“ dodal.

Pochvala od trenéra těší moc a v kombinaci s následnou regenerací ve whirlpoolce jde téměř o dokonalost. Tuto neděli nemůžu označit jinak než jako povedenou a už teď se těším, co všichni členové výzvy na olomouckém půlmaratonu předvedou. Držme jim palce, ať si svoje vysněné časy splní, ale hlavně, ať je běh baví.

P.S.: Kamila Banátová zaběhla maraton v Praze v cílovém čase 3:54:04.

Podobné články

Komentáře (0)

Komentáře smí přidat pouze přihlášení uživatelé!
Článek zatím nemá žádný komentář! Buďte první, kdo napíše komentář k tomuto článku.
Kalendář akcí
Calendar
Title and navigation
Title and navigation
<<<listopad 2017><<
listopad 2017
303112345
6789101112
13141516171819
20212223242526
27282930123
45678910
Hledáte tip na výlet?
Zobrazit tipy
Novinky
16.lis Naše Fakulta tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci v pátek 1. prosince otevře dveře uchazečům i veřejnosti. Podrobný program a další informace najdete tady. 15.lis Turisté o nadcházejícím prodlouženém víkendu završí letošní sezonu pochodem Za posledním puchýřem. Informace k němu jsou k mání zde. 14.lis Čtvrtý ročník závodu ženských štafet Vysočinou NoMen Run se poběží 21. dubna 2018. Kapacita závodu je stanovena na 120 startovních míst, registrace organizátorky spustí v pondělí 20. listopadu ve 20:11. Více na www.nomenrun.cz
 
Archiv novinek
 
Užívejte si Radost z pohybu s otatními: Připojte se!

Napište, co nám chcete sdělit.