Oderská výprava byla hlavně podzimní – barevná, deštivá a mlhavá
Byl to podzimní výlet se vším všudy. S barevným listím, s mrholením i deštěm, s blátem a mlhou. Pravda, pro plánovaný výstup na rozhlednu to nebyla úplně nejlepší kombinace a vlhkost se během dne dostala do bot i pod bundy, ale že by Oderská výprava alias trasa z Oder do Suchdola nad Odrou nestála za to, to se říct rozhodně nedá.
Do terénu přírodního parku Oderské vrchy vyrazilo na 98. Větrání dvaadvacet turistů, zájem byl přitom ještě větší a někteří si účast rozmysleli, když z okna vykoukli do deštivého rána. Šum deště skutečně příliš nelákal ven, ale ukázalo se, že kdo tento ranní pocit potlačil, neprohloupil. Po hodince cesty a dvou přestupech skupina vyšla z oderského nádraží, prvním cílem bylo centrum slezského města. To se ještě v 60. letech minulého století mohlo chlubit pěkným zámkem, který ale vyhořel a následně byl odstřelen a nahrazen brutalistní betonovou novostavbou obchodního domu. Jinak je centrum Oder ve své historické podobě poměrně zachovalé, půlhodinka rozchodu na náměstí a okolní uličky nestačila. Ale bylo třeba vyrazit na plánovanou trasu.
Po svahu Veselského kopce větrači vystoupali nad město, navlečení v pláštěnkách a nepromokavých bundách se docela zapotili, na druhou stranu se mohli pokochat výhledem na celé údolí s Odrami, ohraničené kopcem Pohoř se stejnojmennou vesnicí, kam měli později pokračovat. Na Veselský kopec ale zamířili ani ne tak kvůli výhledům, ale kvůli bývalým břidlicovým dolům a studánkám. Nově nejzajímavější místa spojená s těžbou nerostného bohatství u Oder spojuje naučná stezka K Flascharovu dolu, která je součástí hornických stezek Krajina břidlice (část větrači prošli už dříve během putování do Budišova nad Budišovkou), u Oder se ještě stezka buduje, ale řada turistických odpočívadel a informačních tabulí je již v provozu a přístupná a bez problémů, tedy když si stačilo dávat pozor, na co se v mokrém listí na cestě šlape, účastníci výletu mohli nakouknout za mříž jednoho z opuštěných dolů.
Z kopce poté zamířili zpět do údolí, přímo mezi oderské rybníky, oproti mapě našli k další naučné stezce zvané Stříbrný chodník zkratku a za chvíli si již přes vodní hladinu lemovanou stromy v plné podzimní paletě barev užívali pohledu na Veselský kopec, z nějž stoupá k nebi pára. Kochání ale brzy vystřídalo blátivé stoupání k Pohoři, stříbrná ta cesta rozhodně nebyla. Ale jak ubezpečila tabule u vyschlého vodopádu Zlatého potoka, stříbro se tu kdysi také těžilo, takže název stezky není až tak zavádějící.
Vodopád, ani stříbro větrači nenašli, a tak pokračovali ve výstupu k vesnici Pohoř, kde měli v plánu pokochat se výhledem do širého okolí z rozhledny Olšová – prý bývá vidět Praděd, Lysá hora i ostravská halda Ema. Jenže kvůli mlze byli turisté rádi, že viděli alespoň pohořský kostel. A plánované posezení pod rozhlednou se kvůli chladu také zkrátilo a výprava raději pokračovala dále směr Kletné a Suchdol nad Odrou a postupně se blížila ruchu civilizace.
Tedy vlastně dálnice na Ostravu. Sotva ji ale větrači přešli, ocitli se na poklidném severním konci Suchdola zvaném Zátiší, tak trochu utajeném v údolíčku Suchdolského potoka. S vidinou brzkého posezení v suchu některého z místních podniků se ale výprava začala trhat do několika menších skupinek, ke kostelům, katolickému a evangelickému, které tu stojí proti sobě, zamířilo asi jen sedm lidí, ostatní už tou dobou usedávali v restauraci ke kávě a čaji... Po občerstvení zbývalo už jen dojít asi kilometr na nádraží a vyrazit domů.